11 thoughts on “24h na koloběžce – tentokrát v Divoké Šárce”
Šachisti nemohli dohodnout remízu, tak vzdali.
Zvážili pro a proti a …nezmokli. 🙂
@Paprsek
Že jste neřekli, dal bych si nějaké noční kolečko.
Jirko, na tebe jsme si nevzpomněli, ale příště budeš první na seznamu 😉
Vložil jsem reportáž od Radka.
Musím mít poznámku k reportáži od Radka. A to zcela zásadní.
Není pravda, že bych neuměl postavit stan. Ale rozkaz zněl jasně: Přinesl jsem dva stany, postavte dva stany. Po bližším prozkoumání jsme zjistili (ve spolupráci s Jardou Mrázem), že donesl pouze jeden stan ve dvou zavazadlech (ve druhém zavazadle bylo pouze tzv. tropico).
Naopak tedy pravdou je, že neumím postavit z dílů na jeden stan, dva stany.
Musím mít poznámku k tvým výmluvám. A to zcela zásadní.
Svojí neznalost jsi prokázal při stavbě prvního stanu, který byl kompletní. Až později jsme zjistili, že tomu druhému něco chybí. Naštěstí jsem se do situace vložil a naše základna byla úspěšně postavena.
Jako je to rozhodne zajimavy napad 🙂 Muj strejda ma chalupu s malym penzionem v Ovesnych Kladrubech, tak bychom tam snad mohli i prespat…
Michal v Tachově opět vyhrál. Čekáme na sebeoslavný příspěvek. 🙂
Vyhrál jsem samozřejmě jenom díky Paprskovi, který mě na místo vlastnoručně odvezl.
Nebudu tu zbytečně spamovat, takže kopíruju textík, který jsem psal do koloběžkářské skupiny:
Ahoj, v sobotu jsem vyrazil na orientační závod v Tachově, kde shodou okolností právě před rokem došlo k mému prvnímu kontaktu s COCONi(y) 🙂 Posílám subjektivní report, třeba někoho naladí k účasti příští rok:
Formát závodu s objížděním kapliček, kdy je možné si naplánovat trasu dopředu, mi sedí. Zdeněk Černý letos přišel s novým bodováním, kdy byly nejvíce ohodnocené kapličky v bezprostředním okolí Tachova a nejméně naopak (možná trochu paradoxně) ty nejvzdálenější. Bylo tak potřeba začít plánovat a propočítávat úplně od píky…
Na startu se podobně jako loni objevilo kolem dvaceti příznivců koloběhu. Někdo celou akci pojímal vyloženě výletně, jiní byli připraveni začít pořádně dupat… Zdeněk zmínil mé překvapivé loňské vítězství a představil nového černého koně závodu. Místního kluka, který vypadal hodně nabušeně. Po závodě Zdeněk doplnil, že je snad juniorským mistrem republiky v orienťáku, či co (na druhou stranu, Zdeněk je možná občas trochu vypravěč). Ať již tak, nebo tak, vysoký, šlachovitý, vypadal jako ideální koloběžkářský somatotyp. Částečně mě uklidňoval pouze pohled na jeho koloběžku – Trexx má na silnici přeci jen rezervy…
Ve dvě startujeme a nezbývá, než se snažit následující tři hodiny využít na max. Přijde mi, že mám natrasováno dobře. Po 40 kilometrech se budu podle aktuálního času rozhodovat, které ze tří nabízejících se kapliček objet… Nejspíš jsem ale duchem moc napřed, takže hned první kapličku přejíždím a dostávám se k ní až spolu s dalšími třemi jezdci, kteří měli do té doby ztrátu.
První stihne foto „Černý kůň“, jenž to už od startu střihal zkratkama. Vyrážím za ním, držím si odstup zhruba 20 metrů a v mírném stoupání v duchu odhaduju, jestli nasazené tempo na Trexxu vydrží celou dobu… Evidentně máme alespoň zpočátku stejnou trasu a nejbližší sjezd ukáže, že Trexx opravdu není plnohodnotná silniční koloběžka. Ve chvíli, kdy on už dupe se prořítím kolem cca pětatřicítkou a pokračuju dál… Pociťuju smíšené pocity. Na jednu stranu se stydím za příliš snadno získané metry, na druhou jsem rád, že mu Zdeněk nepůjčil některé ze svých žihadel… každopádně k další kapličce dorážíme znovu společně, protože to opět říznul drobnou zkratkou.
Do toho mě začíná zrazovat technika, konkrétně paměť telefonu. Po každé fotce kapličky se ztratí naplánovaná trasa z map.cz a je třeba ji znovu otevírat z mailu… Černý kůň odbočuje na polňačku. Jsem si skoro jist, že tam musím taky, ale raději trasu znovu načítám… je tomu tak. Už nejedeme úplně v kontaktu, ale občas někde probleskne jeho svítivě zelené tričko. Polňačka s kameny Mibu tolik nesvědčí a hlavně ho mám teprve týden, zvykáme si na sebe a nechci na něj udělat špatný dojem 😉
Jedna křižovatka, pár zatáček, pak delší rovinka a přede mnou nikdo. Vytažený telefon ukazuje smutnou pravdu. Na posledním „Téčku“ jsem odbočil špatně a zajel si tak i s návratem víc jak kilák. Vzniklý průšvih mě paradoxně trochu uklidní. Prostě dnes nemám svůj den – hlavně to odjet nějak důstojně… Konec konců závod má i jiné rozměry: hlavně krajina je nádherná. Ve slunečních paprscích hraje všemi barvami. O pár kilometrů později, více na jihu, se pak rozkládají malebné pastviny… Kapličky jsou za sebou umístěny v poměrně rychlém sledu a fotek přibývá… Změna bodovacího systému navíc přispěla k tomu, že všichni kroužíme blíž k Tachovu a více se potkáváme. Pohodu naruší jen mrtvé koťátko a později ještě ještěrka, obě ležely přímo na cestě :-/
U kapličky ve Studánce jsme už profláklí a místní asi desetiletí kluci dění se zájmem sledují. Ptám se, zda se tu už stavoval kluk v zeleném triku a odpověď zní „ano“. Není čas spekulovat, jede se dál…
Blíží se kaplička u Obory, na níž jsme před rokem přijížděli s Marčánem a Pájou v relativně těsném sledu. Teď je tu pusto. Pamatuju si, že pro maximalistickou variantu objetí tří dalších kapliček je třeba času pod 1:47, pohled na hodinky ukazuje 2:06. Holt velký voči! Ale zase, kdo má nízké cíle…
Volím kapličku na severu za 20 bodů (zbylé dvě jsou jen desetibodové), s tím, že kdyby se Mibo na silnici zázračně rozjelo, zkusím přidat ještě jednu. Minuty však běží zatraceně rychle… V severozápadním sektoru kaplí moc není a tak mě čeká 11 kilometrů nepřerušované jízdy.
Postupně začíná být jasné, že jedinou možností po této kapli je urychlený návrat. Vítr fouká proti a nezbývá než doufat, že dojezd do cíle bude sešup. Jinak hrozí i překročení časového limitu s penalizací.
Naštěstí to sešup je. Nechci nechat nic náhodě, takže na semaforech to říznu na červenou, která tam svítí už dobrých pět vteřin. Auta zleva ani zprava se totiž k ničemu neměla. Na divokém Tachovském západě nejspíš s něčím podobným počítají a časování semaforů má větší interval 🙂
Teď už jen kruháč, ulice Borovského, zatočit do dvora a vyfotit hodiny. Do konce časového limity zbývaly tři minuty, ufff…
Je čas začít počítat. V celkovém účtování to dělá 330 bodů, což by snad na bednu mohlo stačit. Když pokládám papír před Zdeňka, říká, že je to zatím nejvíc a nic na tom nezmění ani později Honza Bouda. Dlužno podotknout, že ten se stal obětí systému. Loňské dva ročníky jezdil jih a tak chtěl letos mermomocí na sever, kde ale nebylo co sbírat. Nakonec jsme si slíbili se, že příští rok už to pojede opravdu tvrdě na body 😉
Černý kůň (Martin) se zase po závodě svěřil, že mu došlo při stoupání ke kapličce, kterou žádný soudný koloběžkář nemohl zvažovat. Šlo o kapli za Zadními Milíři, nacházející se v 700 metrech 😮 Uvidíme, třeba za rok pojme závod zodpovědněji, anebo ho Zdeněk vybaví pořádným strojem.
Pak už se závodní dvůr zahalil do vůně špekáčků a pivo začalo téci proudem. Ale k tomu se musí vyjádřit povolanější, já zdrhnul zbaběle na vlak slibujíc, že příští rok mi to už opravdu, ale opravdu vyjde i s nedělí…
V neděli jsem se míjel s Milanem na koloběžkách v Braníku. Sice jsme si zařvali na sebe Ahoj!, ale pochybuji, že mě poznal. I v tom vedru měl na sobě žlutou bundu proti dešti. 🙂
Šachisti nemohli dohodnout remízu, tak vzdali.
Zvážili pro a proti a …nezmokli. 🙂
@Paprsek
Že jste neřekli, dal bych si nějaké noční kolečko.
Jirko, na tebe jsme si nevzpomněli, ale příště budeš první na seznamu 😉
Vložil jsem reportáž od Radka.
Musím mít poznámku k reportáži od Radka. A to zcela zásadní.
Není pravda, že bych neuměl postavit stan. Ale rozkaz zněl jasně: Přinesl jsem dva stany, postavte dva stany. Po bližším prozkoumání jsme zjistili (ve spolupráci s Jardou Mrázem), že donesl pouze jeden stan ve dvou zavazadlech (ve druhém zavazadle bylo pouze tzv. tropico).
Naopak tedy pravdou je, že neumím postavit z dílů na jeden stan, dva stany.
@Paprsek
Musím mít poznámku k tvým výmluvám. A to zcela zásadní.
Svojí neznalost jsi prokázal při stavbě prvního stanu, který byl kompletní. Až později jsme zjistili, že tomu druhému něco chybí. Naštěstí jsem se do situace vložil a naše základna byla úspěšně postavena.
Radši mi řekněte, kdo se přidá a pojede nám spravit reputaci teď o víkendu do Tachova B)
https://www.facebook.com/events/802748130085823/
Jako je to rozhodne zajimavy napad 🙂 Muj strejda ma chalupu s malym penzionem v Ovesnych Kladrubech, tak bychom tam snad mohli i prespat…
Michal v Tachově opět vyhrál. Čekáme na sebeoslavný příspěvek. 🙂
Vyhrál jsem samozřejmě jenom díky Paprskovi, který mě na místo vlastnoručně odvezl.
Nebudu tu zbytečně spamovat, takže kopíruju textík, který jsem psal do koloběžkářské skupiny:
Ahoj, v sobotu jsem vyrazil na orientační závod v Tachově, kde shodou okolností právě před rokem došlo k mému prvnímu kontaktu s COCONi(y) 🙂 Posílám subjektivní report, třeba někoho naladí k účasti příští rok:
Formát závodu s objížděním kapliček, kdy je možné si naplánovat trasu dopředu, mi sedí. Zdeněk Černý letos přišel s novým bodováním, kdy byly nejvíce ohodnocené kapličky v bezprostředním okolí Tachova a nejméně naopak (možná trochu paradoxně) ty nejvzdálenější. Bylo tak potřeba začít plánovat a propočítávat úplně od píky…
Na startu se podobně jako loni objevilo kolem dvaceti příznivců koloběhu. Někdo celou akci pojímal vyloženě výletně, jiní byli připraveni začít pořádně dupat… Zdeněk zmínil mé překvapivé loňské vítězství a představil nového černého koně závodu. Místního kluka, který vypadal hodně nabušeně. Po závodě Zdeněk doplnil, že je snad juniorským mistrem republiky v orienťáku, či co (na druhou stranu, Zdeněk je možná občas trochu vypravěč). Ať již tak, nebo tak, vysoký, šlachovitý, vypadal jako ideální koloběžkářský somatotyp. Částečně mě uklidňoval pouze pohled na jeho koloběžku – Trexx má na silnici přeci jen rezervy…
Ve dvě startujeme a nezbývá, než se snažit následující tři hodiny využít na max. Přijde mi, že mám natrasováno dobře. Po 40 kilometrech se budu podle aktuálního času rozhodovat, které ze tří nabízejících se kapliček objet… Nejspíš jsem ale duchem moc napřed, takže hned první kapličku přejíždím a dostávám se k ní až spolu s dalšími třemi jezdci, kteří měli do té doby ztrátu.
První stihne foto „Černý kůň“, jenž to už od startu střihal zkratkama. Vyrážím za ním, držím si odstup zhruba 20 metrů a v mírném stoupání v duchu odhaduju, jestli nasazené tempo na Trexxu vydrží celou dobu… Evidentně máme alespoň zpočátku stejnou trasu a nejbližší sjezd ukáže, že Trexx opravdu není plnohodnotná silniční koloběžka. Ve chvíli, kdy on už dupe se prořítím kolem cca pětatřicítkou a pokračuju dál… Pociťuju smíšené pocity. Na jednu stranu se stydím za příliš snadno získané metry, na druhou jsem rád, že mu Zdeněk nepůjčil některé ze svých žihadel… každopádně k další kapličce dorážíme znovu společně, protože to opět říznul drobnou zkratkou.
Do toho mě začíná zrazovat technika, konkrétně paměť telefonu. Po každé fotce kapličky se ztratí naplánovaná trasa z map.cz a je třeba ji znovu otevírat z mailu… Černý kůň odbočuje na polňačku. Jsem si skoro jist, že tam musím taky, ale raději trasu znovu načítám… je tomu tak. Už nejedeme úplně v kontaktu, ale občas někde probleskne jeho svítivě zelené tričko. Polňačka s kameny Mibu tolik nesvědčí a hlavně ho mám teprve týden, zvykáme si na sebe a nechci na něj udělat špatný dojem 😉
Jedna křižovatka, pár zatáček, pak delší rovinka a přede mnou nikdo. Vytažený telefon ukazuje smutnou pravdu. Na posledním „Téčku“ jsem odbočil špatně a zajel si tak i s návratem víc jak kilák. Vzniklý průšvih mě paradoxně trochu uklidní. Prostě dnes nemám svůj den – hlavně to odjet nějak důstojně… Konec konců závod má i jiné rozměry: hlavně krajina je nádherná. Ve slunečních paprscích hraje všemi barvami. O pár kilometrů později, více na jihu, se pak rozkládají malebné pastviny… Kapličky jsou za sebou umístěny v poměrně rychlém sledu a fotek přibývá… Změna bodovacího systému navíc přispěla k tomu, že všichni kroužíme blíž k Tachovu a více se potkáváme. Pohodu naruší jen mrtvé koťátko a později ještě ještěrka, obě ležely přímo na cestě :-/
U kapličky ve Studánce jsme už profláklí a místní asi desetiletí kluci dění se zájmem sledují. Ptám se, zda se tu už stavoval kluk v zeleném triku a odpověď zní „ano“. Není čas spekulovat, jede se dál…
Blíží se kaplička u Obory, na níž jsme před rokem přijížděli s Marčánem a Pájou v relativně těsném sledu. Teď je tu pusto. Pamatuju si, že pro maximalistickou variantu objetí tří dalších kapliček je třeba času pod 1:47, pohled na hodinky ukazuje 2:06. Holt velký voči! Ale zase, kdo má nízké cíle…
Volím kapličku na severu za 20 bodů (zbylé dvě jsou jen desetibodové), s tím, že kdyby se Mibo na silnici zázračně rozjelo, zkusím přidat ještě jednu. Minuty však běží zatraceně rychle… V severozápadním sektoru kaplí moc není a tak mě čeká 11 kilometrů nepřerušované jízdy.
Postupně začíná být jasné, že jedinou možností po této kapli je urychlený návrat. Vítr fouká proti a nezbývá než doufat, že dojezd do cíle bude sešup. Jinak hrozí i překročení časového limitu s penalizací.
Naštěstí to sešup je. Nechci nechat nic náhodě, takže na semaforech to říznu na červenou, která tam svítí už dobrých pět vteřin. Auta zleva ani zprava se totiž k ničemu neměla. Na divokém Tachovském západě nejspíš s něčím podobným počítají a časování semaforů má větší interval 🙂
Teď už jen kruháč, ulice Borovského, zatočit do dvora a vyfotit hodiny. Do konce časového limity zbývaly tři minuty, ufff…
Je čas začít počítat. V celkovém účtování to dělá 330 bodů, což by snad na bednu mohlo stačit. Když pokládám papír před Zdeňka, říká, že je to zatím nejvíc a nic na tom nezmění ani později Honza Bouda. Dlužno podotknout, že ten se stal obětí systému. Loňské dva ročníky jezdil jih a tak chtěl letos mermomocí na sever, kde ale nebylo co sbírat. Nakonec jsme si slíbili se, že příští rok už to pojede opravdu tvrdě na body 😉
Černý kůň (Martin) se zase po závodě svěřil, že mu došlo při stoupání ke kapličce, kterou žádný soudný koloběžkář nemohl zvažovat. Šlo o kapli za Zadními Milíři, nacházející se v 700 metrech 😮 Uvidíme, třeba za rok pojme závod zodpovědněji, anebo ho Zdeněk vybaví pořádným strojem.
Pak už se závodní dvůr zahalil do vůně špekáčků a pivo začalo téci proudem. Ale k tomu se musí vyjádřit povolanější, já zdrhnul zbaběle na vlak slibujíc, že příští rok mi to už opravdu, ale opravdu vyjde i s nedělí…
V neděli jsem se míjel s Milanem na koloběžkách v Braníku. Sice jsme si zařvali na sebe Ahoj!, ale pochybuji, že mě poznal. I v tom vedru měl na sobě žlutou bundu proti dešti. 🙂