USK Praha

Drandit do Stromovky jsme vyrazili i letos.

Tentokrát neprobíhala na webu tak intenzivní rekrutace jezdců jako jindy. O to více se pokusíme přiblížit přípravu na samotný závod a jeho samotný průběh.

Po předchozích výsledcích 321,6 km v roce 2014, 451,2 km v roce 2015 a 470,4 km v roce 2017, týmový management usoudil, že nazrál čas vyhlásit útok na 500 km. Pesimista by mohl namítnout, že v sudých letech máme horší, případně přímo nulové výsledky (2016). Nicméně meta pětiset kilometrů byla podložena racionální úvahou, opírající se o zkušenosti z loňské pětihodinovky v Habartově, kde jsme zjistili, že na koloběžce opravdu záleží… Pro letošní start se tak počítalo s Yedoo Wolferem a velkým Mibem Revoo.

Taktéž jsme upgradovali z vojenského stanu na kempingový, který má navíc oproti předchozímu mnohem lepší aerodynamiku, což se dost možná promítlo i do našeho ježdění, ale nepředbíhejme…

V neposlední řadě jsme rozhodili sítě s cílem posílit jezdecký tým. Nalákat se nakonec podařilo čerstvou krev v podobě Lindy a Jirky T., kteří dohromady odjeli 140 km, což umožnilo rozložit zátěž mezi více jezdců a zřejmě díky tomu i zrychlit. Ovšem poslední týdny před startem úplně optimistické nebyly. Jirka si pochroumal žebra, zranil se Láďa a co je nejhorší, Lukáš chytá na poslední moment rýmičku (jde o jeho vlastní slova:) A problémy měli i další.

Na startu se scházíme Roman, Radek, Jirka (žebra dal do kupy) a já. + Romanova kamarádka, která pomáhá se stavbou stanu.

Protože stavba stanu není moje oblíbená disciplína, přicházím s geniální strategií: Závod rozjedu spolu s Jirkou, abychom ostatním stájím ukázali ramena a srazili jejich ambice.

Start probíhal následovně:

Plán celkem vychází. Stan úspěšně stojí a po hodině jízdy se přetahujeme o první místo s loňským vítězem, týmem Grassel. Nutno podotknout, že konkurence byla letos drobet slabší. Na startu se objevilo jen deset týmů oproti běžným patnácti. Akce se na poslední chvíli přesouvala z května na červen a nebyla propagovaná na koloběžkových serverech. Ovšem dle slov organizátorů, se akce příští rok možná přesune do Divoké Šárky, což by mohl být nový impulz pro závod jako takový.

Postupně se trousí další jezdci: Milan, Anička, Roman, Jarda. A je tak spousta času dojít si na véču do nedalekého Slamníku. Klábosí se, hrajou šachy… a postupem času dospíváme k názoru, že Mibo Revoo jezdí líp než Yedoo Wolfer, přeci jen 28/28 je více než 28/20 (pro nekoloběžkáře – lomítko neznamená „děleno“, ale velikost předního a zadního kola v palcích) a setrvačnost velkého Miba je tak prostě někde jinde…

Ukázka střídání – elegantní a rychlé v podání Josefa a Michala:

a další střídání – dvoukolobkové – Roman a Linda:

Tý vole, á!

Napínavé – Josef a Jirka:

A sehraná rutinní dvojka Jirka a Michal:

V celkovém pořadí se přetahujeme o druhé místo s týmem UFO, zatímco Grassel už má pár kol náskok.

S nastupující nocí se náš tým omezuje na čtveřici Jirka, Jarda, Radek a já. Kluci se už dopředu aktivně nahlásili na celou noc, zatímco já si kolobku rezervoval pouze do dvou do rána 🙂 Každopádně už teď je jasné, že to bude větší pohoda než vloni, kdy jsme noc odjezdili ve dvou s Jardou a vždy se k nám někdo na čas přidával do trojice. Od půlnoci do dvou jezdím každé druhé kolečko, aby na kluky vycházelo jen každé šesté. A pak už jen vysněný spánek…

Zjišťuju, že jsem si zapomněl kartáček a pastu a ukazuje se, že touhle věcí tu nedisponuje nikdo, asi jsem holt moc velká fajnovka… Horší je, že čas běží a mně se nedaří zabrat. Nakonec před čtvrtou vylejzám ven a přidávám se zpátky ke klukům. Nakonec zkušenost z loňska říká, že spánek časem přijde, takže o nic nepřijdu 😉 Každopádně i necelé dvě hoďky ležení ve stanu byly příjemným odpočinkem, zatímco kluci jsou už dost zdrchaní. Kroužení každého z nás se redukuje na rutinu:

Odkroužit kolečko, dojít si ho zapsat, napít se, případně něco zakousnout a na 15 minut se hibernovat na karimatce.

Snažím se vlít týmu energii do žil a tak připomínám, že v pět už dorazí Paprsek a přitom doufám, že zapomněli, jak jsem jeho účast glosoval s tím, že moc velkou posilou nebude… Paprskovi věřím, hlavně jeho punktuálnosti. Jenže bohužel… 5:00 a jeden z duchovních otců našich účastí na Stromovce pořád nikde. Přiřítí se až kolem čtvrt na šest. Na tým evidentně dělá dobrý dojem (první kolečko na Wolferovi za 6:50), takže do Paprska investuje důvěru a odebírá se v rychlém sledu spát… Poslední Jarda – s nadějí čekám, že tam jenom loví jídlo, ale on ne a ne vylézt – prý mi říkal, že jde spát a byl příjemně překvapen, když jsem mu to nezakázal 😉

A opět je z toho každé druhé kolečko. Paprsek bere Mibo… a vystřihne 6:20! Asi tam nějaký rozdíl opravdu bude, když je potvrzen koloběžkářem, která má z nás všech naježděno suverénně nejvíc. Kroužíme asi hodinu a únava začíná vítězit nad ješitností – připravuju se Paprska požádat, aby začal jezdit dvě kola, když v tom se nečekaně zjevuje Roman! Přitom byl objednán až na osmou. Okamžitě se vydává na trať. Svěřuju se Paprskovi, jaké jsem měl plány a on se směje, že se chtěl s dvěma kolečkama sám nabídnout 🙂 Konečně je čas ponořit se do říše snů…

Vylézám po deváté a všichni už jsou na nohou. Přibyla Linda s koláčem, po kterém se jen zaprášilo, a taky Jardův kamarád Pepa. Ten měl cestu kolem, protože šel na jakousi výstavu do Holešovic.

Pořadí týmů už se moc nehýbe. UFO na nás má náskok 2 kol, ale třetí místo vypadá loženě, protože čtvrtí v pořadí jich ztrácí asi šest.

Nikdo z nás toho moc nenaspal, tak vyrážíme aspoň na Slamník a necháváme vše na dvojici Roman, Linda, která je záhy doplněna Milanem. V restauraci, kam se tentokrát přidal i Jarda s Jirkou, si slečna pamatuje, co jsme měli včera, takže domluva je jednoduchá… Když se vracíme zpět na trať, tak už se krátí Romanův čas. Pracovní povinnosti si ho zavolaly. Odjíždí a vypadá svěže. Uvědomuju si, že stejně svěže vypadal, když odjížděl v pátek. Budeme ho příště muset víc vytěžovat 😉

Zbylo nás šest a poctivě se točíme. Přichází Zdeněk, pěkně v džínách, takže vypadá spíš jako týmový mechanik. Pak si Jarda vzpomene na Bulu. Ten mi úplně vypadl z hlavy. Asi za hodinu doráží… Koloběžka ho nechává v klidu, ale šachové partičky si užívá naplno.

Už je jasné, že 500 km hravě překročíme, ale vždy je o co soutěžit. Snažíme se prokalkulovat časy, aby nám vyšel poslední průjezd těsně před pátou. K tomu, aby vše vyšlo výrazně přispívají Milan s Jirkou, kteří i v samém závěru závodu dokážou zajet časy kolem 5:30! Trochu méně k tomu přispívá Zdeněk, jehož džíny rychlý pohyb zrovna dvakrát nepodporují 🙂 A ještě míň k tomu přispívám já, když do posledního kolečka vysílám Jardu s tím, že by měl vše v pohodě stihnout. Pak mi dojde, že jsem se seknul o minutu a vyjíždím mu naproti, abych ho mohl hnát do cíle aspoň hlasivkama:

Jak to dopadlo, je vidět zde:

Je to za námi! Výsledek je krásných 535,2 km!!!

Díky všem, kteří se zúčastnili a podporovali. Dali jsme pětikilo a skončili na bedně. Cíl pro příští rok:

550 a útok na druhé místo 🙂

Cca 50% týmu po dojetí závodu.

A na závěr ještě obligátní statistika počtu koleček: