USK Praha

Něco jsem zase nakopal. Ale dnes, v neděli, ač jsem to ani nepředpokládal, se už těším na posezení za plátnem (nebo tam mají desky?) v Hostivici za Hostivici.
Ve čtvrtek bylo nádherně. Za to v pátek už jsem všude cítil smrad z vytápění a při návratu ku Praze hrála obloha všemi barvami.
Vždycky jsem vnitřně rozervaný, protože na jedné straně si přeji, aby foukalo, aby byl čistý vzduch v pražské kotlině; při jízdě chci bezvětří.
A všiml jsem si dalšího paradoxu. Ať jedu kterýmkoliv směrem, tak je to vždy do kopce a proti větru. Jedu proti proudu řeky – rozumím, že je to do kopce. Obrátím se a jedu po proudu řeky a – jako Cimrman na severním pólu – opět celé tělo cítí, že je to do kopce.
Vyjedu na jih… a v protivítru. Celou dobu se utěšuji; za chvíli to obrátíš a bude ti foukat do zad, pak se to rozjede! Obrátím se a opět mi fouká do obličeje…naštěstí je mi jasné, že za to může Macháček.